Mám ten typ zaměstnání, kde musím mít neustále všechno pod kontrolou. Dohlížím na ostatní kolegy, aby odváděli dobrý výkon, mám perfektně zvládnutý time managment a vlastně mám druhé nejvyšší postavení v celé firmě. Mám rád, když jsou věci podle mě a nikdo mi neříká, co a jak mám dělat. Cestou z práce ale často přemítám, jak vysilující to vlastně je. Koukám na hodinky, v pravé ruce držím již čtvrtou kávu a spěchám domů, abych ještě dodělal prezentaci na zítřejší schůzku. Všechno chci mít hotové v pět, v pondělí jsou Velikonoce a dnes se v mém oblíbeném klubu koná party s velikonoční tematikou.
-
Klub s názvem Positions znám už pět let. Je to poměrně luxusní bar, pořádají se zde drahé oslavy celebrit, ale i specifické party, kam nemá přístup jen tak někdo. Na určité akce musíte být pozváni. Je tomu tak i dnes, držím v rukou pozvánku na velikonoční swingers party. Ta dnešní bude předpokládám jemně laděná, žádný sado-maso, jako minule. Tyhle party považuju jako svůj osobní únik z reality, z toho hektického pracovního tempa – tady zkrátka rozhodně neplánuju být šéf. Potřebuju tuhle nálepku občas sloupnout a na chvíli na sebe nalepit úplný protipól, abych se z toho nezbláznil. Outfit jsem dnes moc neřešil, vzal jsem si pouze ležérní oblek bez kravaty a samozřejmě… pomlázku.
-
Vešel jsem dovnitř a aniž bych chtěl, očekával jsem kýč. Miliony barevných stuh a dekorace v podobě vajíček. Nic takového jsem však neviděl, všechno bylo laděno do elegantní, černo-zlaté barvy a jediné, co značilo Velikonoce, byly pomlázky, které si většina lidí neslo s sebou… ovšem také v různých elegantních provedeních. Teď jsem se za tu svou trochu styděl. Po pár skleničkách whiskey o samotě ke mně přišla žena v černém elegantním obleku. Kalhoty měly prostřižené boky a já si všiml, že prokukují černé podvazky. Věděl jsem, že už nepotřebuji dalšího panáka a že jsem připravený nechat ego a moji pozici šéfa na dně dopité skleničky.
-
Nevěděl jsem její jméno, nevěděl jsem, co se mnou hodlá dělat a ani jsem nevěděl, co s ní chci dělat já. Než jsem se stačil vzpamatovat, klečel jsem na kolenou a měl připnutý kožený obojek. Teď jsem jí patřil. Ocitli jsme se ve velmi tmavé místnosti se zlatými závěsy a věděl jsem, že potřebuji cítit ještě něco víc. Tmavovláska vzala do rukou tu svoji pomlázku – krásný černo-zlatý bičík, s několika stuhami na konci.
„Popros.“ řekla a já prosil. Prosil jsem tak moc, že s každou další ranou, kterou mi věnovala, jsem měl tendenci prosit ještě horlivěji. Klečel jsem na kolenou, připoutaný řetězem k mé tmavovlásce a rány přistávaly na záda, pak na hruď a pár jich přistálo i na mé levé tváři. Oddával jsem se tmavovlásce, oddával jsem se bolesti a oddával jsem se sobě. Všechno jsem nechal na dně skleničky té dopité whiskey a nic mi nebránilo být i v téhle pozici sám sebou.
Vaše Tereza
Proměňte příběh ve skutečnost!
→ Pomlázka
