Je středa. Opět sama sebe přistihnu, jak pochoduju sem a tam a kontroluju hodinky. Přeju si, aby už konečně ukazovaly 19:00. Ta známá nervozita mi prostupuje celým tělem a já nasedám do auta s pocitem viny, že to jdu udělat znovu – s plným vědomím toho, co dělám. Před vchodem do jeho domu si ještě jednou upravím kontury rudé rtěnky a povytahuju si šaty o trochu výš. Znovu kontroluju hodinky. Přesně v 19:00 mi otevírá muž, kvůli kterému zapomínám, kdo vlastně jsem. V ruce držel červeno-černý bičík. Kvůli týhle drobný věcičce jsem ochotná uzavřít se do bubliny, do které v tu chvíli nepouštím nic a nikoho jiného. Stojím ve dveřích, chvěju se a čekám na povely.
„Před krbovou římsu a na kolena,“ řekl chladně a já se vydala směrem k praskajícímu ohni, který znázorňoval to, co se ve mně právě odehrává. Čekám, klečím na všech čtyřech a polovina těla mě pálí od ohně. Přišel ke mně zezadu a za pár vteřin jsem nic neviděla. Oči mi přikryl hedvábnou páskou a já přestala vnímat okolní svět.
„Co cítíš víc? Můj chtíč, nebo,“ bičík se poprvé dotkl mojí kůže na stehnu, „tohle?“
Kombinace ohně, ran a jeho hlasu mě doháněla k šílenství. To, že jsem nic neviděla, jenom zdůrazňovalo všechno ostatní. Jeho hluboký hlas. Vůni hořícího dřeva. Jeho vůni. A bolestivé rány začínaly otupovat mou bolest z každodenního života.
Nemohla jsem mluvit. Užívala jsem si každý dotyk, každou sekundu té nesnesitelné lehkosti bití. Kundera ať mi odpustí.
Vaše Tereza
Proměňte příběh ve skutečnost!
