Často jsem přemýšlela, jestli je se mnou něco špatně. Jestli za to můžou moje předešlé vztahy, krátké dětství nebo třeba můj vztah s tátou. Doslova jsem se vyžívala v bolesti. Zvažovala jsem, kde je ta hranice, jestli vůbec nějakou hranici mám a jestli to může být na stejné rovině se sebepoškozováním. Lidé, kteří si pravidelně fyzicky ubližují, zkrátka vyhledávají bolest ve všech možných podobách. Ale já jsem nebyla ráda zoufalá a smutná, neměla jsem ráda, když jsem se cítila poníženě… Ale líbil se mi ten pocit vzrušení, neobvyklosti a hlavně zvrácenosti, která v mé mysli pravidelně otevírala tajemnou komnatu.
-
Když se tahle komnata otevřela, otevíralo se s ní i moje druhé já. Opravdu druhé? Toužila jsem po nebezpečí, toužila jsem po tom, aby mě někdo podvedl, nebo abych podváděla já. Vyhledávala jsem ten pocit, kdy jsem se ocitla až na hraně života, který je společností považován za normální. Chtěla jsem bolest, chtěla jsem přestat vnímat okolní svět a chtěla jsem poznat, kdo jsem.
-
Pamatuju si okamžik, který mě transformoval. Ležela jsem na zemi na pohozené matraci. Vím, že na ní bylo černé saténové povlečení. Neměla jsem na sobě vůbec nic. Byla jsem absolutně zranitelná. Třásla jsem se adrenalinem, bylo to pár vteřin poté, co mi můj partner přiložil k hlavě pistoli. Nenabitou, ale pocit byl totožný. Protože to nikdy nevíte s úplnou jistotou. Ležela jsem, nebyla jsem spoutaná, nebyla jsem přivázaná, pouze v puse jsem měla černý roubík. Můj tehdejší partner držel hodně ostrej nůž. Byli jsme opatrní, ke krku mi ho přiložil pouze tupou stranou. Ke stehnům však ne. Přejel mi jím opatrně přes ztuhlé bradavky až dolů ke stehnům. Ujišťoval se: „Seš si jistá? Určitě to chceš?“ Byla jsem si jistá. Věděla jsem, že se to dost pravděpodobně už nikdy nebude opakovat. Když přiložil ostrý nůž k levému stehnu, zasténala jsem. Byl to podobný pocit jako těsně před vyvrcholením. Nemohla jsem se dočkat. Ostří protnulo mou pokožku. Bylo to pomalý, jemný a neuvěřitelně intenzivní. Bolelo to. Ale tak příjemně, až jsem se udělala.
A tohle byla láska?
Fascinovala mě ta důvěra a fakt, že nás něco takového vzrušuje. Žádné násilné facky, žádné tvrdé bičování. Jemný, elegantní čistý řez. Dodnes si ho připomínám jizvou na levém stehně, když si opět potřebuju uvědomit, kdo vlastně jsem.
Vaše Tereza
Proměňte příběh ve skutečnost!
